Slečno (předpokládám, že se svými názory jste do manželství dosud nevstoupila), někdo tíhne k samotářství, někdo žije společenský život, někdo může od obojího trochu. Osobně bych žádný přístup nevyzdvihoval ani nekritizoval. A někoho vlastnit? Na to musí být vždy dva.

A jedna technická: svoboda a volnost přeci nejsou vlastnosti.

My nejsme naučení žít svobodně. Od mala nás učí, že někomu patříme a tedy logicky pak taky chceme, aby někdo patřil nám. Naše vztahy nemají s láskou mnoho společného. Podobají se mnohem víc vlastnictví majetku než skutečným vztahům.

Píšete: "Opravdu svobodný člověk je takový, který je volný. Nenechá se ovlivňovat ostatními, neřídí se zažitými společenskými představami a jedná tak, jak mu to připadá správné."

Takováto absolutní svoboda je ovšem nesmysl. To byste měla velmi těžký život a těžké by to měli i vaši blízcí s vámi. Dovedla byste si představit něco podobného i třeba v silniční dopravě - "Já jsem svobodný člověk, budu si jezdit jak chci a odmítám se řídit nějakými přiblblými dopravními předpisy!". A podobné je to i ve společenském životě. Vaše názory mi připadají dosti pubertální.

Být svobodným člověk a nerespektovat pravidla, to jsou dvě odlišné věci. Alespoň podle mě :) Člověk, který se řídí svým srdcem, ví, že svým jednáním nemůže omezovat či ohrožovat ostatní.

Každopádně děkuji za Váš názor.

někdy neuškodí zopakovat si staré známé pravdy a tento text, se kterým plně souhlasím, je jako shrnutí toho, co bylo na téma kdy svobody řečeno, já osobně samotu doslova milujua svobodu také-ale naše svoboda končí tam kde začínáme omezovat svobodu druhých (další stará známá pravda)

překlep ve vtah-vztah. kde-kdo

každopádně u mně