Nemohu se smíchem nevzpomenout na školní sportovní úbor. Jako Adonis jsem si v těch červených trenkách rozhodně nepřipadal, nehledě na to, že nám většinou kolem pasu stačila jedna nohavice, taky jsem nikdy nechápal, kde je ta krása ženských, byť malých, když ty modré trenýrky s gumičkami po prvních pohybech nabývaly rozměrů zcela nebývalých. A potom tepláky, bylo to něco jako filc, teplo v tom bylo, ale: gumičky nad kotníky, k tomu nějaké teplé ponožky, polobotky, na to hacafrak po nějakém prapředkovi, upletený kulich, samozřejmě velký, kdo se s tím má věčně motat a potom jděte sbalit skoro stejně oděnou slečnu, která to pouze vylepšuje tím, že ženám je vlastní ta grácie, elegance, a vlastně i krása, kterou jsme museli v tom šíleném oblečení najít. Vzhledem k univerzalitě oblečení se vyplácelo nehledat, kde měli již nahledáno jiní koumesové.

Dobré. Můj syn říkal "pukoánky". A nenáviděl je, stejně tak jako já kdysi.