Jak překonat šablony, které nazýváme řádem (jímž obhajujeme své rádoby morální chování) a které jsou vlastně, pokud bychom je chtěli nazvat pravým jménem, spíše neřádem, který dusí zdravý lidský rozum a potlačuje cit jakožto nevít
Ano, možná budu působit jako jízlivá a ironická. A klidně mě tak nazývejte. Je mi to fuk. Nebudu kvůli tomu plakat. Ani vztekle (a potají) bušit zaťatými pěstičkami do polštáře. Ale zavírat oči před skutečností, to už mě dávno přestalo bavit. V moderním světě se neustále oháníme jakýmisi pravidly, která mnohdy odporují naší přirozenosti, a to jen proto, abychom mohli být snadněji ovládáni. Ať si to přiznáme, nebo ne, jsme do jisté míry loutkami. Svých rodičů, prarodičů, učitelů, vrstevníků, vychovatelů, ale i sousedů a spoluobčanů … Vlastně… SYSTÉMU.
Každý z nás je odmala vychováván k uniformitě. I když, dnes už se to lepší. Naštěstí jsou mezi námi lidé, kteří se nebojí žít jinak, než je v tom zvráceném systému zažité. A upřímně obdivuji ty, kdo dokáží být plně za sebe, a přitom je ani trochu netrápí, jak je vnímají ostatní. Jen si občas říkám… kéž by takových bylo víc.
Nemyslete si, že jsem nějaká negativistická pesimistka. Jen chodím světem s otevřenýma očima a nechci už dál jen tupě přihlížet tomu, jak je ten svět pokřivený. Tedy, svět ne, ten je naštěstí v pořádku. Co je tady pokřivené, je moderní společnost. Uměle vytvořená jednotka, která nemá věčného trvání.
Na druhou stranu, věřím tomu, že svět má naději na vyléčení. Pokud se každý zamyslí sám nad sebou a rozhodne se být lepším člověkem, který chce žít v krásnějším světe. Ačkoliv mě mnoho lidí považuje za snílka či naivního romantika, skutečně věřím tomu, že svět může být krásné místo. Jen musíme každý začít sami u sebe.
Někdy si tak s úsměvem říkám, že žít třeba v sedmdesátých letech, byla bych jasný hippík. Jen bez přísunu marihuany a občasného grupáče bych se asi obešla. (Ano, teď zase přeháním a vytrhávám z kontextu, ale taká prostě jsem.)
