Na cestě od pokrytectví .... k vlastní dospělosti.

Jestli jsem v něčem vážně „dobrá“, pak je to udělování (nevyžádaných) rad ostatním. Ano, záměrně slovo dobrá píšu do uvozovek, protože všechno má své meze. Jen já je nemám. Neměla jsem. Ale snažím se je hledat.

Samozřejmě, je to moc pěkná vlastnost, radit ostatním. A také je to hezký pocit, když za vámi někdo přijde a požádá vás o radu. A vám to polechtá ego. Neříkejte, že ne. Pokud náhodou řeknete ne, tak kecáte. Vážně. Protože ego je mrcha. Mrcha, která nás ovládá. Jen si to nepřiznáme.

A právě odtud se rodí to známé pokrytectví. Od ega. A tím víc si ubližujeme, čím méně jsme ochotní si to připustit. Ač jednou snad dospějeme do fáze, kdy bude mít nad egem přemoc duše. Protože naše duše vždycky ví, co je pro nás správné. Ale to už je zase na samostatnou kapitolu.

No jo, není to tak dávno, co jsem si dovolila udělit svému otci přednášku o materialismu. Proč proboha nevyhodí ten hrneček, který je už léta bez ouška??? Když on je takový hezký … Krucinál! Takový věci patří na smetiště! Ne na polici, kde se z nich stává akorát lapač prachu … Ticho. Obrazné chycení se za nos. Pohledy do očí vyjadřující pochopení. A souhlas. Zvuk střepů bývalého hrnku dopadajících na dno odpadkového koše …

Lpění na věcech je zkrátka blbost. A o to víc, když ty věci nepotřebujeme. Třeba ten rozbitý hrneček. „Mami, tuhle nevyhazuj. Tu si nechám na památku …“ odpověděla jsem mámě, když ze skříně vytáhla staré tašky, které nikdo už léta nenosil. Ani tu maličkou fialovou slaměnou kabelku. Nepotřebovala jsem ji. Už dávno ne. Ale věděla jsem o její existenci. O tom, jak odpočívá v té almaře mezi dalšími mrtvými taškami.

Schovala jsem si ji. Tu maličkou fialovou slaměnou kabelku. Nepotřebujeme se. Už mi není deset. A já nejsem … Jsem pokrytec. Ano, jsem! Vidíte to?!

Ale ne, lepším se. Za poslední měsíce jsem vyházela fůru věcí. Člověk by si ke hmotě neměl vytvářet citový vztah. Ta kabelka mi prostě jen něco připomněla. Vzbudila ve mně určité emoce. Vzpomínky. Něco, na co budu vždycky vzpomínat. A to je právě ten problém. Uchováváme doma věci v domnění, že tu vždycky budou jako taková jistota. Pojistka toho, že když se na ně podíváme, zasníme se na to, co bylo …

Tohle je přesně TEN problém, vážení. Není to ani tam prosté lpění na věcech, jakož spíše na emocích, které se k těmto předmětům vážou. S čím souvisí jakási neochota posunout se dále. Díky té záležitosti malou šeříkovou kabelkou jsem si tohle uvědomila. Vzpomínky jsou krásná věc, o tom není pochyb. Ale nesmí ovládnout naši přítomnost a blokovat naši budoucnost. Mnozí z nás se zkrátka bojí posunout se dál. Vyrůst.

Vlastně se také do určité míry bojím vyrůst. Protože nevím, jaké to bude, být plně dospělá. Nese to s sebou nevyhnutelné změny. A já mám pocit, že na ně ještě nejsem stoprocentně připravená. Kde je ale ten moment? Ten bod zlomu, kdy jsme zcela připraveni vykročit novým směrem? Není občas lepší prostě skočit po hlavě?

Ba ne, spíše nechat vodu plynout. A nepřemýšlet. Protože všechny věcí mají svůj čas. Své božské načasování. A snažit se o ně mermomocí dříve, než ten čas nadešel, se nevyplácí. A ač se vám to v tuhle chvíli nezdá, všechno bude dobré, uvidíte. Čas nakonec vždy všechno promění v lepší věci. Ve spolupráci s naší duší. Ona totiž vždycky ví, co je pro nás to pravé