Manželství? Přežitek!

Ženy se chtějí vdávat, aby si vztah pojistily. Muži se zase nechtějí ženit, aby neztratili svobodu. Alespoň se to říká.

Nemyslete si, že jsem jako malá netoužila po svatbě. Spíše naopak. Těšila jsem se, jak na sebe jednoho dne natáhnu ty božsky bílé princeznovské šaty a řeknu tomu pravému své ano. Ale vyrostla jsem. Teď už mi nějaký ten pátek táhne na třicet a já si pomalu uvědomuji, že manželství vnímám jako přežitek. Nepotřebuji za svého muže být vdaná, abych mohla být v životě šťastná.

Můj pohled na věc je ten, že už dávno ztratilo manželství svůj pravý smysl. V jednom rozhovovoru dvou mužů, z nichž jsou oba dokonce přes dvacet let ženatí, jsem zachytila, že se z manželství stala pouhá marketingová, nebo spíše ekonomická, záležitost. V tom smyslu, že toužíme po tom, abychom na svůj vzah měli nějakou záruku. Nejlépe doživotní.

Vím, že má dávná dětská představa o tom, že se lidé berou z pouhé a čisté lásky byla silně naivní. Jenže manžely by se měli lidé stávat proto, že si chtějí potvrdit své city. Ne proto, aby si je pojistili. Na lásku si nemůžete založit pojišťovací účet, na který budete každý měsíc až do konce života posílat pravidelné splátky. Ale přesto mnozí z nás (i když si to málokdo přizná) opravdu berou svatbu jako pojistku. A navíc, některé ženy touží spíše po svatbě, po tom jediném dni a všem tom pozlátku okolo, než že by toužily po manželství...

Teď to možná bude působit tak, že jsem propagátorkou života na psí knížku. Hm, no, asi jsem. Ale to asi bude mým celkovým přístupem k životu. Potřeba volnosti a svobody, i když je člověk zadaný, je pro mě prostě důležitá. Nejsem ničí majetek, aby mě dvacet čtyři hodin denně kontroloval. Když se dva lidé opravdu milují, tak si stoprocentně důvěřují. Nebo alespoň u mě to tak funguje. A slíbit si důvěru přece můžete i bez obřadu v kostele, ne snad?

Nevyhnutelným tématem, které se týká manželství, jsou rozvody. Určitě se všichni shodneme na tom, že rozvod není zrovna příjemnou záležitostí. Což ale není ani „obyčejný“ rozchod. Zamýšleli jste se někdy nad tím, jak odlišně vnímáme konec partnerství a konec manželství? Když se dva lidé po nějaké době, řekněme třeba dvou letech, rozejdou, nikdy se nad tím nijak nepozastavuje. Prostě to nějak přijmeme. Ale když se rozvede manželství, které trvalo ani ne dva roky, najednou je z toho hrozný skandál. Znamená to tedy, že když si někoho vezmeme, patříme k němu víc, než kdybychom spolu jen tak "partneřili"? Osobně mi tohle měřítko přijde lehce pokřivené.

Každý jsme ale jiný. Chápu, že stále existují lidé, pro které je manželství důležitou životní hodnotou. Já mezi ně však nepatřím. Zato ale věřím na skutečnou lásku. Věřím, že když jsou dva lidé ochotní na svém vztahu pracovat a spolu s ním se dále vyvíjet, pak z toho může být opradová celoživotní láska. I bez kusu papíru. Otázkou ovšem je, jak dlouho mi tahle moje teorie ještě vydrží.