Co je to štěstí

Také byste si přáli, aby existoval jednoduchý návod na to, jak dosáhnout spokojenosti, vyrovnanosti a… no prostě životního štěstí? Jestli zní vaše odpověď NE, pak buď kecáte, nebo už šťastní jste.

Asi si možná kladete otázku, jak jsem na takové téma přišla. No, byla to úplná náhoda. Šla jsem takhle jednou po ulici, kde jedna paní nabízela brožurku s názvem Cesta ke štěstí. Když mi tahle zázračná publikace byla nabídnuta, s úsměvem jsem odmítla. Říkáte si, že jsem pitomá, když jsme odmítla návod na spokojený život? Možná, ale…

Věc se má tak. Když vidím všechny ty knihy, které nabízejí sto zaručených rad, jak dojít ke štěstí, musím se smát. Ještě jsem se totiž nesetkala s člověkem, kterému by se změnil život tím, že by seděl doma na posteli, četl si všechny ty zaručené triky a po zhltnutí poslední strany by z něj byl neskonalý optimista s věčným úsměvem na tváři.

A co že to vlastně mám proti těm „úžasným“ knihám? Mám toho proti nim dost. V první řadě už to členění na x rad (třeba těch sto), které prostě musíte dodržovat, jinak nemůžete být nikdy šťastní. Stačí, když se s jednou tou radou nedokážete ztotožnit, a už propadáte panice a obáváte se, že je nějakým vaším prokletím žít v nedostatečném štěstí. V horším případě se tím tak užíráte, že nakonec skončíte u psychologa. Vím, že je to trošku přitažené za vlasy. Ale zároveň musíte (no dobře, můžete) sami uznat, že na tom něco je.

Štěstí je vůbec hrozně relativní pojem. A nejen štěstí. Veškeré hodnoty, které nás po celý život provázejí, jsou velice subjektivní. Aneb co baví jednoho, nemusí nutně bavit druhého. Každý je jiný. Je individualitou, která má svůj vlastní hodnotový žebříček.

Pro ilustraci si představte dvě slečny. První mladá dáma, říkejme jí Emma, studuje ekonomickou školu. Je to typický lenivý typ. Většinu volného času tráví vysedáváním po kavárnách, čtením časopisů, případně sledováním amerických seriálů.

Druhá slečna, pro naši účely třeba Jitka, studuje na katedře tělesné výchovy. Sport je její život, v podstatě vyrostla na hřišti. Domů se vrací mnohdy až večer.

A teď si představte, že Emmu někdo pošle na 14denní horskou túru do švýcarských Alp. Jitku pak donutí odcestovat na fashion week do Milána. Tak co, budou šťastné? Ne, ani trochu!

Tímto příkladem jsem vám chtěla nastínit, jak je to naše štěstí relativní. Zkrátka jsme každý jiný. Vlastně by to byla docela nuda, kdyby nás všechny bavily stejné věci, chutnalo nám stejné jídlo a chodili jsme po světě v totožných botách.

A jaký je tedy můj univerzální recept na štěstí? No, upřímně, kdybych o nějakém věděla, tak už bych o tom dávno napsala knihu. Ale bohužel to nevím. I tak vám však mohu poradit něco, co mi dost pomáhá na mé životní cestě. Nejsem sice diplomovaný psycholog, ale o lidské duši už něco málo vím. Takže, buďte co nejvíce sami sebou a nestyďte se za to, že některé věci vnímáte jinak než ostatní. Neřešte, že se vám občas stane, že druzí nechápou vaše životní kroky. Protože ty nikdo chápat nemusí. Hlavní je, že je chápete vy sami. Je to totiž váš život. A pokud chcete být šťastní, v první řadě se nesmíte bát své přirozenosti.