Jak neumím chodit včas!

Snažím se ráno vstávat tak, abych měla na všechno dost času. Většinou to končí tak, že po tom, co strávím nějakou tu minutu v koupelně zápasením se svou skromnou kosmetickou výbavou, přijdu do kuchyně a… 

nevím, co si vzít k jídlu. Ano, poměrně často přemýšlím o snídani už večer předem, to abych ušetřila čas. Jenže znáte to. Je sedm ráno, dvě minuty před půl musíte odcházet. Příprava vaflí či palačinek je v takové časové tísni v podstatě sebevražedná. Na banán či jablko nemáte chuť (ač by jejich konzumace trvala chvilku). Jíst kuře od večeře vám přijde… no, na hlavu. Topinka s česnekem by zase rapidně snížila vaši socializace na pracovišti. Takže nakonec otevřete sušenky a sníte jich jen tolik, kolik stihnete rozžvýkat do sedmi patnácti.

Jakmile dochroupete poslední kousek sušenky, zjistíte, že si během vašeho gatronomického prožitku nějaký šetek hrál s vašimi hodinami. Je totiž už sedm dvacet. Vyskočíte tedy ze židle/lavice a začnete prchat do předsíně. To mi připomíná, že jsem si na sebe nedávno nastražila do předsíně tašku, abych o ni mohla ráno zakopnout. Nezklamala jsem! S tázáním se, který debil tam tu tašku strčil, jsem počala lovit své zimní boty. Na zavazování! Ano, ty s předlouhými tkaničkami. Zápasily jsme spolu, jako každé ráno, dobrých pět minut.

Z domu jsme vyběhla tři minuty před půl osmou. Nadávala jsem a doufala, že někdo zastaví čas. Taková naivita! Božínku!

Už ve chvíli, kdy jsem odbočila dolů do vedlejší ulice, všimla jsem si, že autobus je již přistavený na zastávce. S nechápavým výrazem jsem začala vytahovat rukáv prošívaného zimního kabátu. No, chvilku jsme spolu zápasili, než mi ukázal ručičky hodinek, na kterých stálo sedm dvacet osm. Zakroutila jsem hlavou a dala se do běhu.

Řítila jsem se z kopce jako ženská posedlá sezónními slevami. A v tu chvíli ožily tkaničky mých bot. Ty mrchy mě chtěli zastavit. Jedna z nich se mi vplazila pod nohu a způsobila můj pád na… zadní část těla.

Když jsme se vyškrábala na nohy a zavázala neposlušnou tkaničku (pro jistotu jsem zkontrolovala i její kolegyni), oprášili jsem si kabát a pomalou chůzí se vydala na zastávku. Ano, šla jsem pomalu záměrně! Jedno svezení po ledu už stačilo.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem autobus stihla. Celá zmatená jsem vlezla dovnitř a ulovila si místo u okna. V tu chvíli jsem si všimla, že na digitálních hodinách vedle řidiče svítí velkými číslicemi sedm dvacet osm.

A pak mi to docvaklo! Přeřídila jsem si hodinky tak, aby šli o tři minuty napřed. A víte proč? Protože neumím chodit včas!