Stát vám, dámy, děti „neudělá“ a o ty, co si nezodpovědně pořídíte samy, se nebude starat

Poslanci neumožnili ženám, které nežijí v manželství, možnost samostatně podstoupit umělé oplodnění s použitím spermatu anonymního dárce a svobodné matky si místo podpory od státu mají najít chlapa, který je bude živit.

Abych se vyjádřil exaktně, to prvé je reálné rozhodnutí Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, to druhé pouze vyjádření některých lidoveckých politiků, přesto však malá časová prodleva svádí ke spojení těchto principů.

Přiznám se, že jsem při četbě obou zpráv nedokázal hned zaujmout nějaké stanovisko k jejich podstatě. O prvé problematice jsem nepřemýšlel patrně nikdy a o druhé asi jen velmi povrchně. A nemám sám pro sebe úplně jasno, i když jsem si o tom něco přečetl a zamyslel se nad tím, takže tento blog je spíše takovou mou vnitřní disputací, než prezentací nějakého vyhraněného názoru.

V případě žen, které nežijí v manželství, a chtěly by samostatně podstoupit umělé oplodnění s použitím spermatu anonymního dárce, se ve mně pere liberál, který by takovým ženám rád dopřál mateřství, s pragmatickým biologem, který není příliš nakloněn „očůrávání“ nějakých přirozených procesů, a to ani těch společenských. Stejné je to i ve druhém případě, mé spíše „pravicové“ smýšlení mi velí nepodporovat zásahy státu do privátního sektoru a na druhé straně mám i jisté sociální cítění, které mi brání nechat v klidu svobodnou (opuštěnou) matku v nějaké zoufalé situaci.

Mám-li kdykoli takové dilema (které v tomto případě není důležité pro nikoho jiného než pro mě, a to bůhví jestli) tak si představím, že jsem to já, na kom by záleželo, jak to fakticky bude. V takovém případě by svobodným ženám umělé oplodnění povolil, a to s ohledem na to, že si myslím, že obrovské množství dětí vyrůstá v nemateriální oblasti ve špatných podmínkách, byť je to z právního hlediska v pořádku, tak proč by nemohla cíleně dobře vychovat dítě samotná žena bez partnera, nebo třeba mužský homosexuální pár. Jistě by se neměly takové varianty preferovat, ale při splnění určitých kritérií bych je umožnil (a jsou-li již možné. i právně ošetřil).

I v druhém případě bych nakonec byl proto, aby stát matky samoživitelky (i otce samoživitele) podporoval, ale také velmi tvrdě a důsledně vymáhal plnění vyživovacích povinností od těch, kteří si je neplní. Je asi společensky žádoucí, aby děti nevyrůstaly v bídě, i když materiální zabezpečení není jistě všechno, čeho se má dítěti dostat. A také si osobně myslím, že stát investuje tak obrovské částky do takových nesmyslů, že položky tohoto sociálního charakteru by neměly náš rozpočet nikterak ohrozit.

Nemám sice toto svoje vnitřní dilema zcela vyřešené, ale pokud se ve mně hádají v oblasti politiky mé principiální postoje s těmi emociálními, připomenu si jeden můj oblíbený citát:

„Politika minulých věků, stejně jako politika současná není zas tak důležitá, jak se vždy dělala a stále dělá. Velká politika se svými v reálném čase velkými politiky se může stát s odstupem let a staletí jen kulisami něčeho mnohem důležitějšího. To něco však v onom reálném čase nedokážeme docenit. Měli bychom však čerpat z vědomí, že velká politika a kalkulace moci nemusí být tak důležité jak se zdá. Je třeba od nich udržovat odstup, nesmí se zbožštit. Špatný a nebezpečný politik, je ten, který nezná hranice významu politiky a fušuje do díla spasitele světa. Dobrá politika, stejně jako víra, má pouze vytvářet rámec k životu lidí, v kterém se pak děje to podstatné. To velké bývá často skryto v tom malém.“ (sv. František z Assisi)