Jak mi doma zase jednou nečekaně zpestřili páteční ráno. A stačil k tomu jeden nevinný brouček, který ... Ale to už uvidíte sami.
To jsem v pátek ráno vstala a koutkem ucha zaslechla rozhovor mé, již dosti gymnaziálně vzdělané, sestry. V matice sice úplně neválí, ale přírodní vědy a jazyky jí jdou výrobně. Byla jsem na cestě do koupelny a ještě rozespalá a nevědouc, která strana je pravá a levá, můj sluch upoutalo slovní spojení „podivný velký brouk“. Ségra tátovi s náležitými emocemi vyprávěla, jak si chtěla omýt jablko ku snídání, když v tu chvíli na šťopce spatřila podivného brouka. A tak prý jablko místo pod proud studené vody raději rychle šoupla na nejbližší část kuchyňské linky a samozřejmě ho neváhala přikrýt sklenicí, aby nám ten exponát někam neutekl a ještě třeba někoho neporanil.
Ve chvíli, kdy rozhovor skončil, ve mně hrklo. Proboha! Ještě aby mě tak chtěl kousnout nějaký podivný brouk! To by tak scházelo. Zvědavost štíra mě přinutila pomaličku vkročit do místnosti, kde obvykle snídám, a tichými krůčky jsem se pomalu blížila k té části kuchyňské linky, kde byla sklenice. Upřímně, tep mi stoupal asi tak rychle, jako když se snažíte doběhnout odjíždějící metro. Už z dálky jsem viděla podivnou hlavu s nechutně nesympatickými očima a křivýma nohama. Byl to zkrátka děsivý pohled. Fakticky! Bylo mi z toho málem na zavolání sanitky!
Po pár vteřinách, kdy jsem se snažila s tím exponátem navázat oční kontakt, mi bylo divné, že se nehýbe. Vůbec! Zírala jsem na něj jako pitomá a doufala, že promluví. Nepromluvil. Ani slovo. Zmetek! Najednou mi to však začalo docházet …
Přiblížila jsem se ke sklenici asi tak na deset centimetrů ve snaze zkusit kontakt slovní. Zamrkala jsem na jablko, na kterém …
Byla nadprůměrně velká šťopka. Ba ne, spíše šťopka s kouskem větve. Holt riziko farmářkých prodejen. Ovoce tam není tak kosmeticky upravené jako ve velkých obchodech. Proto se ten brouk nehýbal! Ani nemohl. Žádný totiž neexistoval!
Začala jsem se smát jako blb. Na celé kolo. Vítězoslavně jsem zvedla sklenici a dala ji opět dnem dolů. Jablko jsem nechala jablkem a mazala pro mobil, abych napsala ségře a vysvětlila jí, do jaké kategorie jsem toho brouka zařadila.
Moje sms vypadala asi takto: Brouk, jo? Co máš z biologie, že nepoznáš větev? Na to se mi dostalo odpovědi: Aha, aha, mně přišlo divný, že se nehýbá. Myslela jsem, že je z té zimy v ledničce třeba promrzlý.
No právě, v lednici by ztuhnul každý brouk, to dá rozum! Obzvlášť když jde o jablečného brouka podivného. Ten má tak zvláštní tělesnou stavbu, že se po strčení do chladicí skříně nevratně transformuje v kus větve!
Zase jednou jsem se poučila o tom, že mít bujarou fantazii je docela psina. Díky té praštěné vlastnosti vidět ve věcech něco jiného, než čím ve skutečnosti jsou, si člověk občas úplně zbytečně zvyšuje srdeční tep. Ale na druhou stranu …mám zase o historku víc!
