Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.( 1Kor 13). Tahle myšlenka se mi velice líbí. Láska je to, co nás dělá živými. Vlastně nejen láska, ale jakékoliv city. Bez nich bychom byli jako roboti.
Láska je vůbec krásná věc. Hlavně ta čistá, krystalická. Taková láska, kdy milujeme druhého pro půvab jeho duše. A milujeme ho i s jeho chybami Bez toho, abychom se ho snažili předělat. Kéž by to tak fungovalo všude. Ve skutečnosti spíše máme snahy druhého upravovat k obrazu svému. Většinou tyhle sklony zaznamenávám u žen. Začíná to tričkem ve stejné a barvě a končí neschopností muže mít vlastní názor na… vlastně na cokoliv.
'Miluj bližního svého jako sám sebe!' (Mk 12.). Hezká myšlenka. Moc pěkná. Byť se mi, hlavně v dnešním světě, zdá chvílemi nereálná. Tedy ne že by se lidi zase tak moc změnili, to zase ne. Ale přijde mi, že v dnešní době je všechno nějaké… napjatější. Lidé jsou častokrát vůči jiným nepřejícní a závistiví. A ono je dost těžké mít úctu k někomu, kdo nás bere jako nepřítele a dává nám to najevo.
Milovat svou rodinu, přátele a kamarády? To není problém. Ale milovat někoho, kdo vás nesnáší? To už je trochu tvrdý oříšek. Určitě se nemýlím, když si troufnu tvrdit, že to zná každý z nás. Během života potkáváme i takové lidi, se kterými si prostě nesedneme. Lidí, kteří nás nenávidí za to, jací jsme. Protože by takoví chtěli sami být. Jen to nedokážou. Nebo nás často nenávidí proto, že v nás vidí své slabosti, kterých se nemohou zbavit. A mi jim je připomínáme.
Ale víte, co je úplně nejtěžší? Někoho milovat a nesnášet zároveň. Mluvím o lásce k takovým lidem, kteří jsou vám velice blízcí. Máte toho spolu mnoho společného. Něco vás poutá. A zároveň vám takový člověk ubližuje natolik, že ho za to nesnášíte. Příkladem může být vztah rodiče a jeho potomka. Často se stává, že se matka nebo otec chová k dítěti jako ke kusu hadru, ale zároveň ho miluje mateřskou láskou. No a pak se snadno stává, že dítě začne svého rodiče nesnášet. Jenže ho zároveň i miluje, protože poutu k rodičům je něco, co se jen těžko přetrhne.
Nějaké to moudru na závěr? Milujte své bližní i s jejich chybami. Chovejte k nim úctu a respekt. A to i v případě, že vás nemají zrovna dvakrát rádi. A nedovolte, aby ve vás vyvolávali pocity nenávisti a zášti. Zní to složitě? Možná ano. Ale učiní vás to lepším člověkem. Což za trochu snahy stojí, nemyslíte?
