Co bylo, bylo. Co bude… Kdo ví, co bude.
Někteří z nás neustále vzpomínají na to, co už bylo. Na něco, co už nevrátíme zpátky. Na věci, které už nezměníme. Na druhou stranu ale velká část z nás až moc často přemýšlí o tom, co bude. Co by mohlo být. I o tom, co nejspíš nebude. A pří tom všem nám uniká kouzlo přítomného okamžiku.
To mi připomíná jeden kratičký příběh z knihy Elizabeth Gilbert. Byla s kamarádkou v až nadpozemsky nádherné zahradě. A její kamarádka se tak moc těšila, až o ní poví rodině a na to, až se sem jednou bude moct vrátit. Spisovatelka ji napomenula slovy ve stylu: „Ale ty už tu jsi! Užij si to, že tu můžeš být. A nepřemýšlej o budoucnosti.“
Tohle je velká chyba nás, co žijeme v moderní společnosti. Nedokážeme žít přítomností. V tomto ohledu bychom se ale velice dobře mohli inspirovat na Výhodě, kde se lidé soustřeďují na to, co probíhá právě tady a teď.
Užívejte si přítomnost. Vychutnejte si to, že můžete být zrovna tam, kde jste, a právě v tuhle chvíli. Protože tento okamžik se velice rychle stane jen minulostí, o které budete doufat, že ji možná zase jednou zažijete. Nebo budete smutnit nad tím, že už nic nebude jako dřív. A tím pádem budete opět úplně mimo přítomnost.
Naučte se maximálnímu soustředění na to, co právě děláte. Nikdo neříká, že musíte využít dvacet čtyři hodin denně k tomu, abyste se výhradně zabývali přítomností. Koneckonců, nejste zenový mistr. Pro začátek úplně stačí, když se naučíte se plně soustředit na nějakou činnost, které se pravidelně věnujete. Třeba si můžete každé ráno udělat malý kávový rituál. Místo toho, abyste do sebe narychlo nalili, pijte ho po malých doušcích. Vnímejte jeho temně hnědou barvu, příjemnou vůni a chuť. A nemyslete přitom na sto padesát věcí okolo.
Vašim vlastním rituálem ale může být i každodenní procházka, byť jen několikaminutová. Vnímejte vlastní dech, rozmanitost věcí kolem sebe, hru slunečních paprsků nebo třeba proměnlivost mraků. Všímejte se detailů. A hlavně, snažte se na nic nemyslet. Protože přemýšlení vás odnáší pryč od nynějšího okamžiku.
A pokud se vám to i tak zdá náročné, zkuste alespoň někdy během dne soustředěně vnímat svůj dech. Třeba při pauze v práci. Už po dvou třech minutách se budete cítit lépe, tak nějak lehce a uvolněně. Alespoň u mě to tak vždycky funguje. Občas mám až pocit, jako bych se tak trochu vznášela.
Co vy? Umíte žít přítomností?
